Dum spiro, spero...per aspera ad astra...

Moc se omlouvám všem zájemcům, ale nespřáteluju...
__________________________________________

Something in my Mind 2/2

15. července 2009 v 19:02 | ..:Tez:.. |  Jednorázové povídky
Tak tady je druhá polovina. Jsem ráda, že to mám za sebou ptž se mi to psalo strašně ěpatně a osobně se mi to vůbec nelíbí. No, jde vidět, že mi nejde psát s AUTP...ale co už. Ten konec...je divný. Nevěděla jsem, jak to mám ukončit tk proto ty žvásty. Předem se omlouvám.
2/2 Naruto povídky
Pár: DeiAki
Varování: Myslim, že žádné, i když je to trochu...hm...ale jen malo
Varování 2: Bacha na zuby. Je to slaďárna...
Povídka není napsaná za účelem zisku a postavy vyskytující se v ní nejsou mé. Patří Masashi Kishimotovi.
A nakonec je to povídka na přání pro Aki-san.
Doufám, že se bude všem líbit a komenty potěší.


Ucítila jsem letmé sluneční paprsky, které mě lechtaly na tváři a taktéž mě donutily otevřít oči. Okamžitě mě oslepilo světlo, které se skrze roztrhané závěsy dralo do mého skromného pokoje.
"Holka nešťasná. Vždyť jsem ti říkala, abys nikdy nepřepínala svůj organismus, že by to mohlo dopadnout hodně špatně." To byla Konan. Pochodovala po mém pokoji a občas na mě vrhla ostrý pohled. Chápala jsem ji. Zklamala jsem.
"Moc se omlouvám, Konan-sensei." Špitla jsem a čekala, až mě zahrme haldou nadávek tak, jak to uměla. Když nic nepřicházelo, chopila jsem se vysvětlování.
"Vím, že jsem zklamala a že jsem slabá ale chtěla jsem pomoct a..." Zarazila jsem se při jejím pohledu. Tvářila se tak smutně, jak sem ji nikdy neviděla.
"Ne, mě jsi nezklamala. Naopak. Byla jsi dobrá. Dost dobrá dle Deidarova úsudku. Jen to bylo na tebe prostě moc. Ještě štěstí, že Deidara zasáhnul." Byla jsem překvapená z toho, co říkala. Žádné výčitky ani hrubé slova.
"A...kde je Deidara?" Zeptala jsem se ostýchavě. Měla jsem pocit, že mu dlužím poděkování a také omluvu za to, jak jsem se chovala.
"Už před třemi dny se Sasorim odešel na misi. Ještě se neozvali." V žaludku jsem ucítila kámen, který mě táhl ke dnu. Byl to hodně špatný pocit, jako by se mělo něco zlého stát...

Další dva dny nebylo o těch dvou ani vidu a ani slechu. Neozval se ani Deidara ani Sasori, což mě přivádělo k šílenství. Snažila jsem se co nejméně na to myslet a tak sem začala o5 trénovat. To se ukázalo jako dobrý nápad. Ani jsem nepostřehla, že Tobi a Zetsu někam zmizeli a až další den jsem se dozvěděla, že šli najít ty dva. Pomalu jsem se přestala soustředit na tréning a celý den jsem jen tak seděla ve svém pokoji a přemýšlela. Cítila jsem se nějak divně a hlavně se mi nelíbilo, jak se chová moje mysl. Nikdy jsem takhle nepřemýšlela.
Pak, když už venku byla neproniknutelná tma, uslyšela jsem nějaký hluk v budově. Vstala jsem a vydala se po hluku jenže o dvě chotby dále mě zastavila Konan.
"Co tady děláš?" Vyštěkla a provrtala mě zamračeným pohledem. Pohledem jsem uhnula, netušila jsem, co jí mám říct.
"Uslyšela jsem hluk." Přiznala jsem po pravdě ale nedívala jsem se jí do očí. Konan si povzdechla.
"Tak se vraŤ do pokoje. Zítra máš volno, jasné?" Překvapeně jsem se na ni podívala.
"Hai." Otočila jsem se a vydala se nazpět do mého pokoje. Na to, jak sem si myslela, že neusnu jen tak, tak jsem usnula, jako by mě do vody hodili. Ráno jsem se ihned vydala do Deidarova pokoje. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Prostě jsem se ráno probrala a tušila, že už jsou zpátky. Potichu jsem vklouzla do jejich pokoje a v relativní tmě jsem se snažila rozlišit nábytek. Nakonec jsem uviděla to, co jsem chtěla. Na jedné z postelí se rýsoval obrys postavy. Tiše jsem přešla až k posteli a klekla si. Byl to Deidara, sice trochu podřený ale byl to on.
"Aki?" Trhla jsem sebou. Deidara otevřel oči a upřel na mě pohled.
"Dei." Víc jsem neřekla a objala jsem ho. Byla jsem tak šťastná, že se vrátil.
"Aki, co to..." Odhodlala jsem se a políbila ho. Očividně ho to dost zarazilo, ale o to jsem se nestarala, v tuhle chvíli jsem byla naprosto šťastná. Ale ještě šťastnější jsem byla, když mě objal a polibek mi začal oplácet. Bylo mi jako bych vzlétla na ten nejvyšší obláček a létala. Ne, bylo mi ještě daleko lépe.
Když jsme se od sebe odtrhli, věnoval mi zvláštní pohled.
"Zaco?" Zeptal se trochu zmateně. Jen jsem pokrčila rameny.
"Když potřebuješ důvod, tak ...hm...jen pro zábavu?" Tvářila jsem se, že ukrutně přemýšlím než mě strhl k němu do postele a znovu políbil.
"Tak pro zábavu, jo?" Zasmála jsem se a dlaněma přejela po jeho pažích, v ten moment jsem se zarazila. I on vypadal, jako by přimrzl na místě.
"Co se ti stalo." Snažila jsem se nahmatat lampu, abych rozsvítila ale Deidara mi v tom bránil.
"Nic, jen malý škrábanec." Tohle sem mu fakt nevěřila. Nakonec se mi povedlo rozsvítit a já zalapala po dechu.
"Proboha, kdo..." Z očí se mi málem spustily slzy ale udržela jsem je pevně tam, kde mají být. Namísto toho jsem se rozzlobila. Deidara nic neříkal.
"Tak kdo ti to udělal!" Vyštěkl jsem. Nikdo nemá právo mi ho párat!
"Chceš to vědět? Chceš to doopravdy vedět?!" V očích měl zoufalství. Já jsem jen pevně přikývla.
"Tvůj bratr." Řekl tak tiše, jak jen mohl ale přezto to v ztichlé místnosti rezonovalo. Jen jsem zůstala sedět na jeho posteli, ani jsem se nepohla.
"Kakashi?!" Špitla jsem. Necítila jsem ani stesk a ani další takové pocity vůči němu. Byla to jen čirá nenávist. Ucítila jsem jeho lehký dotyk na mých zádech a nenávist mě z části opustila.
"Nedá mi pokoj, ani kdybych zemřela. Vždy si najde způsob, jak mi ublíží." Řekla jsem zoufale a svezla jsem se k němu. Dal mi chlácholivý polibek na čelo.
"Neboj se. Já tě před ním ochráním." Smutně jsem se pousmála.
"Kde je vlastně Sasori-sama?" Uvědomila jsem si náhle jeho nepřítomnost. Deidarovi se v očích objevila bolest.
"Zabili ho." Řekl tak temně, až mi naskočila husí kůže. Tentokrát jsem ho objala já. Vím, co k němu cítil a nejspíše i dál cítí. Zakroutil hlavou.
"Nechci se o tom teď bavit." Políbil mě tak lehce, že jsem si v první chvíli myslela, že se mi ten dotek jen zdál. Pak přitvrdil a přesunul mě pod sebe. Bylo to něco...nádherného. Začal mi rozepínat knoflíky na triku až mi ho nakonec svlékl. Já to měla lepší, protože až na kalhoty byl "nahý". Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí.
I když za okny začal nový den a slunce se neodbytně dralo dovnitř, nám to vůbec nevadilo. Ležela jsem vedle Deidary, toho protivného hlupáka, kterého jsem nenáviděla a přitom milovala a který nebyl zas tak protivný a ani hloupý, spíše naopak. Nezatěžovala jsem se dál takovýma myšlenkama a jen si užívala ten pocit bezpečí, když vás ten, kterého milujete drží v náručí a šeptá bláhové nesmysly.
Od té chvíle uběhlo pár měsíců. Sasori byl pohřben a Deidarovi byl jako nový partner přidělen Tobi. Vždy, když přišel do našeho společného pokoje, nadával a byl mrzutý ale na to jsem si zvykla. Konan se moc nelíbilo, že já a Deidara jsme spolu ale na tom nic nezměnila. Po nějaké době nakonec připustila, že je jí to jedno ale že moje "randění", jak to nazvala nebude překážet našim společným tréningům. Ale i v tom jsem jí zklamala. Nic jsem si nechtěla připustit ale když si těch změn všiml i Deidara, musela jsem s pravdou ven. Byla jsem těhotná. Deidara to nejprve nechápal což mě hodně zklamalo. Byl to náš prví rozpor. Utekla jsem z pokoje a vyběhla ven. On ale po páru minutách vyběhl za mnou a radostně mě objal. Avšak každá pohádka má svůj konec. Já žila příliž dlouho v téhle pohádce a tak když to přišlo, nebyla jsem připravena.
Seděla jsem v jedné z pokojů a sledovala spokojený spánek mého a Deidarového syna Daie, když přišla Konan. Dívala jsem se na ni tázavým pohledem a pak mi to došlo.
"Kdo?" Zeptala jsem se přiškrceně a snažila se zadržet slzy.
"Sasuke Uchiha." Řekl tiše a pak odešla. Tahle rána mě dostala do kolen a já nebyla připravena tohle přijmout. Ihned jsem věděla, co mám udělat. Sbalila jsem všechny věci a jedné deštivé a větrné noci jsem i se svým synem utekla od Akatsuki. Utekla jsem do Skryté kamenné vesnice a tam jsem vyhledala dům, o kterém se Deidara jednou zmínil. Byl to dům, kde jako mladý žil než se po dlouhém přemlouvání přidal k Akatsuki. Dům byl opuštěný ale stále v docela dobrém a navíce obytném stavu. Smířila jsem se s myšlenkou, že je Deidara mrtvý a snažila se syna vychovat sama.
(Pozn.autorky.: Mám největší chuť to teď ukončit ale ten, kdo mě zná ví, že smutné konce nenávidím takže pokračujeme =D)

Uběhly dva roky, co jsem žila v Deidarově rodné vesnici a starala se o Deisukeho. Bylo léto, konkrétně jeden ze studených letních večerů. Uložila jsem Deie a sama se usadila do houpacího křesla ve své ložnici. Zavřela jsem oči a vzpomínala na Deidaru. V paměti jsem měla vtisklou jeho tvář, jako by mi ji tam vypálili žhavým železem. Bouchnutí okna mě donutilo otevřít oči. oÓkno bylo otevřené a do místnosti proudil studený vzduch. Vstala jsem a přešla k oknu. Byla jsem si jistá, že bylo zavřené. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. První myšlenka patřila mému synovi a jeho klidné spící tváři. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla rozběhnout k němu mě někdo chytil za ramena. Byla jsem připravena bránit sebe i svého syna, moji jedinou památku na Deidaru když mě onen útočník políbil na krk tak, jak to zvládl jen Dei. Rychlostí světla jsem se otočila a ocitla se tváří v tvář Deidarovi. Po tváři mi stekla slza.
"Řekni, že nejsi jen další z mých snů..." Špitla jsem a doufala, že odpoví záporně.
"Ne, tentokrát jsem to vážně já." Usmál se a mě se podlomily kolena. Padala jsem ale dopadla jsem přímo do jeho náruče.
"Jsem to já a tentokrát tě už neopustím." Slíbil a pak mě políbil.
"Jak?" Řekla jsem během toho hravého polibku.
"To je mé tajemství." Mrkl na mě já neměla další otázky. Slyšela jsem něco o oživování ale asi ve snu by mě to nenapadlo.
"Tolik jsi mi chyběla." Zašeptal než mě znovu políbil.
Tak a takhle končí moje pohádka. Slova: Žili jsme šťastně až do smrti přímo nevystihují můj příběh, protože nikdo není šťastný celý život a vždy se najde něco, co vám ten život zkazí. Náš syn vyrost a stal se z něj silný inja a my...my jsme spolu zestárli a nakonec zemřeli. Ale i po naší smrti jsme zůstali spolu, navěky.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nikol-chan Nikol-chan | E-mail | Web | 15. července 2009 v 19:06 | Reagovat

skvelé....na tvoj blog už chodím veľmi dlho a strašne rada
nechceš spriateliť???Budem veľmi rada.Ani diplom mi nemusíš robiť ale ja ti ho urobím...please

2 Katou-sama Katou-sama | Web | 15. července 2009 v 19:30 | Reagovat

Opravdu nádherná povídka. Ty slovní obraty, popisy....krása. Klaním se před tebou...

3 Mya Uchiha Mya Uchiha | Web | 15. července 2009 v 20:45 | Reagovat

jo dobre, chapu :D nevadi :D
aspon spratelis? ja te uz mam v SBénkach  :D

4 Yoshi =O* Yoshi =O* | Web | 15. července 2009 v 21:14 | Reagovat

To je tak dojemné =D krásná povídka ...

5 vevejunka vevejunka | E-mail | Web | 15. července 2009 v 22:50 | Reagovat

ahoj muzu se zeptat o jakou basnicku slo?

6 katou katou | Web | 16. července 2009 v 0:51 | Reagovat

aaaaaaaaaaaa!!!tak to bylo suprové!!!

7 Hope Hope | 16. července 2009 v 10:51 | Reagovat

bomba

8 Akiyuu-chan [neboli Kokotka :D] Akiyuu-chan [neboli Kokotka :D] | Web | 16. července 2009 v 19:38 | Reagovat

Řeknu/napíšu ti to asi takhle. Tahle povídka se mi moc líbila :) I když se musím přiznat, že sem v některých částech přeskakovala děj a očima sem vyhledávala přímou řeč. Povídka je opravdu zdařená :) Máš na to talent, prostě super! :)

Mně nesedí psát jiné postavy též. Jelikož vůbec nevím co bych psala, nejen že nevím pořádně jejich povahu, nebo si je v té situaci nedovedu představit, ale prostě mě to nebaví. Nebaví mě do Naruta zamíchávat ještě někoho jiného. Vlastně tě obdivuju, protože já bych neměla nerva to sepsat. Maximálně bych napsal první díl - a jak je u mě zvykem - na druhej by snad nikdy ani nedošlo. :D

No, tak přeju hodně štěstí a zdaru i nadále :)
Akiyuu [Kokotka :D]

9 cv cv | Web | 17. července 2009 v 11:25 | Reagovat

plosím pidej KHS

10 Tora Sato Tora Sato | Web | 17. července 2009 v 13:01 | Reagovat

pěkný!!
Už se těším na další povídky!! a NA KHS, už aby byl :D:D:D:D

11 Shike-senpai Shike-senpai | Web | 18. července 2009 v 14:11 | Reagovat

Ahoj nechceš se zapojit do mé soutěže na blogu do SONAP(soutěž o nej anime povídku)jedná se o kapitolovku kterou bud máš napsanou nebo ji napíšeš a pošleš na muj e-mail a zbytek pravidel je na blogu

12 San-chan *VEEEELKÁ fanynka Konoha High School* San-chan *VEEEELKÁ fanynka Konoha High School* | Web | 18. července 2009 v 14:38 | Reagovat

ÁÁÁáá,nevíš prosím,Tez,kdy bude další díl Konoha High School??

13 Aki-chan Aki-chan | Web | 18. července 2009 v 23:38 | Reagovat

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaah!!!! to je nádheraaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa! já slzy na krajíčku T_T mooooc nádherný, nejlepší povídka co jsme kdy četla!!!!!!!!!!!!!!! děkuji ti strašně strašně moc!!!!! **

14 Yasu-chan Yasu-chan | Web | 19. července 2009 v 16:19 | Reagovat

Woow..!! Ta se ti fakt povedla..! Upa kláása..!! PS: Spřátelíš..? =D

15 Tess Tess | E-mail | Web | 20. července 2009 v 16:04 | Reagovat

Je to nádherný!!!! Jsi vážně talent!

16 A*C A*C | Web | 20. července 2009 v 16:35 | Reagovat

perfektná poviedka :) moc sa mi páčila... a fakt si ma rozozsmiala tým, že nemáš rada smutné konce, tak pokračuješ XD ...a to zrovna v tom najsmutnejšom XD vážne - je to super poviedka, jedna z najlepších, ktoré som zatiaľ čítala :) len tak ďalej :)

17 BiB!nQa BiB!nQa | Web | 20. července 2009 v 18:33 | Reagovat

Ježiš já jsem málem brečela...
To je tak krásný
Chválím strašně se ti povedla i ten konec byl uzasnej♥♥♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama